Každý, kdo si někdy vydělal nějakou tu korunu, ví, že pokud už nějaké peníze dostal, nezískal jich nikdy tolik, kolik mu jich jeho zaměstnavatel dal, případně kolik si jich sám vydělal svojí soukromou podnikatelskou aktivitou. Protože jakmile někomu z jeho práce něco káplo, hned přišel tatíček stát a chtěl si z toho část vzít. A běda tomu z lidí, kdo takovou daň neodvedl.
Ti, kdo za svůj život nashromáždili nějaký majetek, pak navrch ví, že to jenom u daní souvisejících bezprostředně s příjmy lidí neskončilo, že je nejednou zdaňováno i kdeco, na co si jenom vzpomeneme. Takových daní existuje! A vesměs se u nich stát ani neobtěžuje lidem vysvětlit, k čemu vlastně takové peníze, jež z toho má, použije, nakolik rozumně a efektivně.
Ale existuje i rozumná varianta daní. Totiž rádoby rozumná varianta. Spotřební daň, kterou tu mám na mysli, má totiž na rozdíl od většiny daní jiných (a možná i od všech ostatních) logický důvod, proč se vybírá. Tedy proč se prý vybírá, protože všichni dobře víme, že je osud peněz získaných státem z daní nejednou hodně nejistý. Taková spotřební daň totiž slouží třeba k tomu, aby znatelně prodražila to, co nám lidem škodí, čeho bychom se měli vyvarovat nebo se v tom aspoň omezovat. A tak by z ní neměl profitovat jenom stát, ale i všichni našinci.
Tato daň se tedy aplikuje třeba u alkoholu či tabáku a tabákových výrobků. Aby tyto zlořády byly drahé a vysoká cena odrazovala jejich potenciální kupce, což prospívá našemu zdraví. Ovšem zrovna tak se tato daň vybírá i z minerálních olejů, elektřiny, pevných paliv, zemního plynu a některých dalších plynů, kde už je ono zdůvodnění pokulhávající. A kde je už daleko zřejmější, že nejde ani tak o naše zdraví, jako spíše o příjmy do státní kasy. Protože právě tato daň činí nemalou část státních příjmů.
A jak vysoká tato daň je? To se při nákupech obvykle oficiálně nesděluje. Asi proto, aby lidé po zjištění její výše nešli naštvaní na cigáro a panáka.